Salash
novinky

fotky
texty
kapela
MP3
saláti
články
kontakt



K A P E L A
jak to viděl Tomáš

Pro mě historie Salashe začíná na podzim roku 1998. Tehdy se mi právě rozpadla kapela, kterou jsem vedl pět let - což mě i když byla shitová - samozřejmě netěšilo.“Basák hledá lidi co chtějí hrát grunge a mají smysl pro humor,“ přečetl jsem si v záplavě inzerátů v Annonci, kterou si chodím číst zadarmo do Máje / Tesca. Číslo jsem si napsal na ruku a příští den jsem na inzerát odpověděl. Ozval se mi moravský dialekt, se kterým jsem si domluvil schůzku na příští den. Dnes si z toho rozhovoru hlavně pamatuji, jak jsme se s Davidem (jak se představil a dodnes se jmenuje) shodli na užití humoru v hudbě (Does humor belong to music?). Pocit, který jsem z toho měl, se poměrně přesně popisuje úslovím, že vám ten druhý „promluví z duše“. Mohli bychom si rozumět, pomyslel jsem si.

Tento pocit se prohloubil v den, kdy jsme se setkali - 28. října 1998. Ohromil mne nejen tím, že studuje žurnalistiku, napsal knížku a žil v Americe, k tomu navíc ambiciozně pracuje, je majitelem auta, baskytary, několika zesilovačů a má (dokonce) stálou přílkyni, hlavně však sadou písní, které mi zahrál (mezi nimi School a Nicotine) a já v nich hned slyšel zvuk, který má Salash na studiové nahrávce z roku 1999. Rychle jsme se shodli na co oba máme rádi (grunge), co rádi nemáme (slovansky znějící rock), co má rád on a já ne a naopak (metal x Beatles), a že spolu tedy budeme hrát, k čemuž potřebujeme bubeníka.

Vyzkoušeli jsme jich hodně. Bylo na nich zajímavé snad jen to, že všichni potvrzovali, co se o bubenících traduje a na co kolují vtipy v muzikantských kuloárech snad po celém světě - že jsou nespolehliví, nedrží slovo ani rytmus, otráveně se tváří... Vzpomínám na jednoho z nich, jak jsme jej vezli na zkoušku a v autě běžela čilá debata na téma Korn, jestli je to paráda nebo jestli je to v píči, jak umí bývalý pohřební zřízenec dobře zpívat atd. Když debata utichla, zeptal jsem se dotyčného bijce: „Hele, a co ty třeba posloucháš?“ „No třeba .... Korn,“ odpověděl mi. Doufám, že ti, kteří s námi odmítli hrát toho budou litovat.

„Bubeník hledá skupinu,“ přečetl jsem si opět v Annonci, když jsem se byl po novém roce ohřát v Tescu. David mu zavolal a na zkoušku přivedl Ondřeje. Působil nervózním dojmem, už od dveří volal, že neumí hrát na bicí (což za chvíli svým výkonem potvrdil), pletl si Nirvanu s Lucií, nevěděl co je otevřená hi-hat a naše písně mu zjevně nic neříkaly. David mu nicméně vysvětlil, že když bude hrát s námi, bude brzy „bohatý a slavný“, a protože Ondřej měl alespoň slušnou techniku, tak jsme si plácli.

Asi necelý měsíc po první zkoušce jsme odehráli i první koncert - někdy přemýšlím, jestli to nebyla chyba, vystoupit na pódium tak brzy a jestli by nebylo bývalo bylo lepší kapelu více připravit, nicméně koncert dopadl nad očekávání dobře - přestože jsme se k hlavní hvězdě večera, kapele Veverky v depresi vůbec nehodili - asi jako kdyby Nirvana hrála před Petrem Kalandrou. Nicméně Veverky měly tehdy tolerantní publikum...

To byl začátek! Během roku nás potkaly velké úspěchy i těžkosti, mnoho drobných i významných (pro nás) událostí - koncerty, mezi nimiž byly výborné, průměrné a totální průsery, hraní pro deset lidí i pro tisíc... (Což je nám docela jedno - čím méně lidí, tím větší show). Pak rozhovory pro televizi (třeba pro celoevropskou hudební MCM), rozhovory v rádiích....díky Martinovi Rousovi z kapely Šántí jsme definitivně začali hrát česky, dělat grunge „po svém“... účast na CD kompilaci Zebra .... uspořádání pražské grunge rock party ve spolupráci s muzeem hudby a grunge v Seattlu.... no bylo toho za rok dost a ještě toho bude hodně. Spoustu sil nám vlilo do žil natočení singlu 1999 Nikotýn / School, který do nás vlil nadšení a sebedůvěru.

Na začátku roku 2000 jsme se rozhodli přibrat basového kytaristu, aby se mohl David více soustředit na zpěv. Inspirovala nás společná zkouška s Ondřejovým bratrem Lukášem. Chvíli pak u nás hrál profesionální (nájemní) hráč Jarda Pokorný (se kterým jsme alespoň fantasticky zapařili ve Zlíně) - ale potřebovali jsme někoho stálého. „Nejhorší varianta je, že nakonec vezmeme nějakého kytaristu, který se přeučí na basu,“ mudroval jsem často před kapelou. A už klepal na dveře! David ho sehnal na inzerát, jak jinak než v Annonci - Vašek chtěl hrát kytaru, ale David ho během pár minut a jedné zkoušky přesvědčil, že hrát v Salashi na basu je prostě mnohem lepší, než něž někde jinde na basu. Mně na Vaškovi mnohem více než jeho hra (basu v životě nedržel v ruce), zaujala skutečnost, že zná U2, Beatles a Tata Bojs a má kraťasy s nášivkou Pearl Jam. Zjistil, jsem, že se budu konečně mít s kým dohadovat, kdo z nejen z výše uvedených kapel je lepší... No a protože ostatním byl také sympatický, tak s námi za měsíc hrál na náměstí Jiřího z Poděbrad v rámci Svátku hudby a dokonce i v Rock Café.

Na všem mne fascinuje přirozená elegance s jakou jsme se sešli a troufám si říci, že se naše talenty a povahové vlastnosti doplnily. „Byl to osud,“ vyhrkl David v rozhovoru pro zlínské AZ Rádio. I mně se vkrádají do hlavy všelijaké „křesťanské“ myšlenky. Baví nás spolu trávit čas, hrát a skládat hudbu, nemáme problémy jako jiné kapely se vůbec sejít. I na ostrých hádkách mne těší, že jsou pouze o hudbě a o projevu a to, je mnohem lepší než na to srát.


Tomáš, 22. 8. 2000

Zpět


(c) 2000, 2001 Salash - design by Kleptoman, Kristinka